Děti jsou budoucností národa

Možná se také pamatujete na toto heslo před rokem 1989, které se většinou objevovalo při příležitosti oslav Mezinárodního dne dětí. Jako dítě jsem se cítil svobodný. Mohl jsem dělat co jsem chtěl – hrát fotbal, házenou nebo kuželky nebo šachy. Bylo jedno, jestli jsem hrál fotbal na boso nebo v roztrhaných teniskách. Nikdo mi nic nezakazoval, nikdo mi nic nepřikazoval. Také rodiče mně nechali "na pokoji". 

Dokonce i početí dítěte bylo přirozené, řekněme v souladu s přírodními zákony. Mladí lidé se vzali a přivedli na svět děti o které se pak podle svých schopností starali a vychovávali je. Podívejme se jak je to u dnešních dětí. Početí dítěte v dnešní době je buď nedopatřením - omylem nebo za přispění "vyspělé" lékařské vědy.

Dovedete si představit, jak se takové "nechtěné" dítě cítí, když přichází na svět a nikdo se na něj netěší!? Dovedete si představit, jak se takové dítě cítí, když přichází na svět a vítá jej zamračený "otec" s bičem v ruce a nebo nejbližší "rodina", která je k němu otočena zády?

Některé děti končí v dětském domově, některé zůstanou s "rodiči", kteří jej "vychovávají". Otec fackama, matka opovržením a ústrky. Přes toto všechno má dítě své rodiče rádo. Až do věku zhruba šesti let, kdy se u dítěte rozvine vyšší nervová soustava. Od tohoto okamžiku dítě začíná používat rozum a pomalu si začíná uvědomovat svoji situaci.

Když dítě má rádo, chce také aby i jeho měl někdo rád. Když neuspěje u svých rodičů, hledá lásku a pochopení u jiných lidí nebo u svých kamarádů. Chce jednoduše někam patřit. Proto takové děti vyhledávají jiné děti s podobným osudem. Organizují se do skupin. Většinou, bohužel, jsou to skupiny, které se pohybují za hranou zákona. Dítě přichází do skupiny, která již funguje. A proto, aby do skupiny patřilo, aby si jej ostatní členové takové skupiny "vážili", je takové dítě velmi aktivní. Snaží se, a zpočátku si ani neuvědomuje, co vlastně provádí. Až si to uvědomí, až "mu to dojde" je už pozdě. Růst dětské kriminality a snižující se věk dětských pachatelů je alarmující.

Osud dítěte "chtěného", netrpělivě a dlouho očekávaného, je zpočátku radostný. Rodiče včetně nejblížší rodiny se na dítě upřímně těší a radostně jej vítají na svět.

Dítě je středem světa, je zahrnováno péčí a dárky. Dítě má rádo své rodiče, rodiče mají rádi své dítě. Šťastný život dítěte netrvá dlouho. Najednou dítě cítí, že mezi mámou a tátou něco neklape. Že je něco v nepořádku. Cítí se vinno a snaží se situaci zlepšit. A onemocní. Nemoc dítěte a starost rodičů o něj způsobí, že rodiče na chvíli zapomenou na své problémy a společně se věnují dítěti. To pocítí opět ztracenou lásku rodičů a uzdraví se. Po krátké době se vše ale vrátí "do starých kolejí" a situace se opakuje. Dítě opět onemocní.

Situace v rodině se stává den ode dne nesnesitelnější. Rozvod je neodvratný. Táta s mámou, kteří se měli tak rádi se nyní nenávidí. A své milované dítě nyní používají jako zbraň jeden proti druhému. Své milované dítě používají jako prostředek, jako nástroj vzájemného vydírání.

Co si o této situaci může myslet toto dítě? Postupem času se dítě vyvíjí a také začíná používat svůj rozum. Pochopí, že všemu je vinno ono. Pochopí, že kdyby se nenarodilo, tak se táta s mámou nerozvedou a měli by se stále rádi. A mohli by se věnovat své práci a svým zálibám.

Ale i toto dítě potřebuje aby ho měl někdo rád, potřebuje lásku. Chápe, že od svých rodičů se lásky nedočká. A proto lásku a pochopení hledá mimo rodinu. U jiných lidí a kamarádů. I toto dítě chce někam patřit, chce být mezi svými. Chce být mezi kamarády, kteří ho vezmou do party a ono bude jedním z nich. Budou si ho vážit, budou ho respektovat. A proto se snaží zapadnout do party.

Bohužel nejen děti z "problémových" rodin, ale i děti tzv. "lepších" rodin sklouzávají na šikmou plochu. Co s tím? Dá se tato nelichotivá situace nějak řešit?